Knihu Poslední rivalka Coco Chanel (v originále The Last Collection) napsala americká spisovatelka Jeanne Mackin. U nás jí v roce 2020 vydalo nakladatelství Metafora. Jedná se (dnes už) o historický román odehrávající se krátce před 2. světovou válkou, během ní a pár let po ní.
LEGENDÁRNÍ RIVALITA, NEOČEKÁVANÁ HLAVNÍ HRDINKA
Ačkoliv je hlavním námětem knihy legendární rivalita Coco Chanel a Elsy Shiaparelli (Schiap), ony dvě paradoxně nejsou ústředními hrdinkami.
Tou je totiž mladá Američanka Lily Sutterová, která v roce 1938 přijíždí do Paříže aby přišla na jiné myšlenky po smrtelné autonehodě svého milovaného manžela.
Spolu s bratrem a jeho milenkou Aniaou navštíví salon Elsy Shiaparelli, kterou Lily zná z dřívější doby (učila její dceru na škole v Londýně).
Lily je malířka, ve které předválečná Paříž probudí touhu začít opět malovat. Shiap jí nabídne práci ve svém salonu, díky čemuž se začne zaplétat do konkurenčního boje obou návrhářek. Spolu s Lily tak čtenář/ka má možnost sledovat souboj dvou žen, pro které je móda vším.
K tomu všemu přibude zajímavá romantická dějová linka Lily a šoféra barona von Dincklage (milence Chanel) Otta.
CHANEL VERSUS SCHIAPARELLI
Moc se mi líbilo jak autorka dokázala nastínit onu legendární rivalitu o post nejúspěšnější módní návrhářky ve Francii. Nemohly být rozdílnější. Chanel navrhovala elegantní a praktickou módu. Schiap odvážnou a experimentální. Chanel byla politicky pravicově zaměřená, Shiap levicově. Chanel byla bezdětná, Shiap žila pro svou dceru Gogo.
Autorka dokáže čtenáře do knihy vtáhnout,
díky svým výstižným popisům a detailům. Rázem tak čtenář získá pocit, že v jednu chvíli sedí v křesílku v módním salonu. O pár stránek dál se prochází ulicemi Paříže nebo chodbami Louvru či popíjí koktejl v hotelovém baru Ritzu.
NESUĎ KNIHU PODLE OBALU
Co mě na této knize velice mrzí
je to, že dostala docela nevzhlednou obálku, která bohužel potencionální čtenářky nedokáže prakticky vůbec zaujmout. Poslední rivalka Coco Chanel je totiž kniha, která za povšimnutí a následné přečtení rozhodně stojí.
Kniha se čte velmi dobře.
Není ani přehnaně dlouhá – 358 stran. A i když se v ní objeví několik historických, řekněme nepřesností (např. „Strašně se mi líbil jeho předešlý balet. Mám dojem, že Ďagilev už má nejlepší časy za sebou“. Což určitě měl, protože zemřel už v roce 1929), jedná se z mého pohledu o velmi povedený román. Není jen o dvou zmiňovaných návrhářkách, je i o předválečné Paříži a její politické atmosféře či válečném New Yorku.